Od náhlé a nenadálé smrti chraň nás, Pane Ježíši Kriste

MUDr. Milena Černá je priebojná žena a inteligentná filantropka, ktorá toho v živote dokázala veľa. Avšak stále zostáva skromná.

Odvádza skutočne zaslúžilú prácu, ktorá môže byť inšpiráciou pre mnohých mladých ľudí. Napísala množstvo publikácií a jej úctyhodné myšlienky si môžete prečítať v nasledujúcich riadkoch.

Dum spiro, spero.

Mé tělo – příbytek duše – je životem zcela opotřebované. Bohužel dobře vím, o co se jedná. Jsem lékařka a valnou část svého života jsem těla jiných lidí spravovala. Musím dodat, že jsem se snažila nezapomínat ani na duši.

Anglicky se mému stavu říká „the stage for“. Byla jsem dlouhou dobu kapitánem korábu s hrdým nápisem Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Ten teď brázdí moře k jiným cílům a já mu jen občas mávám z ostrova svého osamění Morseovou abecedou: „Děkuji vám, plujte dál a pomáhejte lidem, aby jejich životy doprovázela dobrá vůle“.

Z  dětství mi utkvěla modlitba kněze při průvodu Božího Těla: „Od náhlé a nenadálé smrti chraň nás, Pane Ježíši Kriste“. K čemu to?  Lidé si na jedné straně přejí umřít náhle, rychle a komfortně, na druhé straně však stále doufají, že jim lékařská věda, moderní přístrojová technika a nové léky dokážou prodloužit existenci. Ale původní význam této prosby znamenal, že lidem šlo zejména o to, aby stačili před smrtí vyrovnat své životní dluhy a rozloučit se se světem po křesťansku.

Elisabeth Kübler Rossová publikovala knihy o smrti a umírání už v šedesátých letech minulého století, avšak v té době měly její poznatky a doporučení jen sporadický vliv na české lékaře. Shodou okolností jsem v té době studovala medicínu. Umírání a smrt byly pro lékaře tabu. Lékařskou etiku v té době nahrazoval třídní přístup a komunistické pseudoideály. Teprve později se do studia na lékařských fakultách zařadila lékařská etika. Stále však mnoho lékařů věří, že v nemocnicích se určí diagnóza a probíhají léčebné procesy, a umírání a smrt do nich nepatří. Jakoby se báli pacientů, o nichž vědí, že se zřejmě neuzdraví.

Na počátku 90. let vyvolala MUDr. Marie Svatošová zájem veřejnosti o otázky důstojného umírání. Proč by měl nemocný, kterému zbývá jen kousek života, ležet v nemocnici jako ten, s jehož vyléčením se již nepočítá? Marie usilovala o to, aby co nejvíce lékařů pochopilo význam hospicového hnutí, aby se v České republice zřídily hospice pro umírající, a konečně, aby co nejvíce nemocných zažilo vlídnou péči a doprovázení v posledních dnech svého života.

V hospicích se provádí řada zdravotnických výkonů, jako je např. oxygenoterapie a léčba bolesti. Kromě úzce lékařské činnosti se však řeší i psychické problémy pacientů a stranou nezůstává ani jejich spiritualita. Člověk, který ví, že se jeho dny naplnily, bilancuje svůj život, své vztahy, zmocňuje se jej úzkost a strach z bolesti a nevyhnutelného konce. Aby se zmírnila úzkost, prostředí hospice umožňuje smířit se sám se sebou a usmířit se i se svými blízkými.

M. Svatošové se její záměr podařil. V současné době existuje 14 kamenných hospiců a mnoho mobilních hospiců rozesetých po celé republice. Zdravotní sestry mají možnost rozšířit své vzdělání o paliativní péči a celostní vnímání člověka jako oduševnělé, biologické a psychosociální bytosti. Rozšiřují tím svůj profesionální pohled na nemocného mimo rámec vlastní medicíny.

Paliativní léčba našla své místo mezi ostatními obory v podobě České společnosti paliativní medicíny České lékařské společnosti. Tím byla uznána paliativní medicína jako obor a paliativní péči je možné poskytovat jak v hospicích, tak doma či v nemocnici, vytvoří-li se k tomu personálně dobře zabezpečené týmy. Tyto týmy tvoří lékař, speciálně vzdělaná sestra, duchovní, psycholog, případně též motivovaní dobrovolníci, kteří jsou ochotni věnovat se nemocným na sklonku života. Všechny hospice potřebují silně motivovaný personál a dobrovolníky.

Pro domácí péči lze zapůjčit libovolnou pomůcku, což může být polohovací lůžko, koncentrátor kyslíku, ale i vozík, pojízdná toaleta nebo chodítko. Vedle zajištění životních funkcí se hospicový tým stará o to, aby člověk prožil závěr svého života co nejplněji.

Ne ve všech nemocnicích a u všech lékařů nachází paliativní péče pochopení. Z toho důvodu jsou, stejně jako v zahraničí, zakladateli stacionárních i mobilních hospiců většinou charity, diakonie a nestátní neziskové organizace. Tím se však hospice ocitly na pomezí zdravotnictví a sociálních služeb, v nevýhodné zóně z hlediska organizace a financování. Bohužel, naděje na zákon o hospicích, který měl tento zádrhel rozřešit, se s léty jaksi rozplynula.

Jako novinka se objevila i myšlenka zřizování podpůrných týmů v nemocnicích. Sama jsem v jedné z pražských nemocných zažila jeho blahodárné působení. Podpůrný tým vyhledává nemocné nacházející se v těžkém stavu a poskytuje jim duchovní podporu podle jejich přání – bez rozdílu, zda jsou věřící nebo nevěřící. Členové podpůrných týmů jsou lidé vybavení empatií a dokáží člověku poradit i povzbudit jej.

A nyní k financování hospiců. Jako zdroje slouží rozličné úrovně státní správy, u lékařských zákroků též zdravotní pojišťovny. V současné době nastal boom podpory hospiců ze strany nadací, a to jak podnikových, tak i soukromoprávních.

Podporu hospicům poskytuje i Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, který jsem řídila po boku paní Olgy a pak dlouhá léta bez ní, spolu s Danou Němcovou, když převzala předsednictví správní rady. Výbor dobré vůle (VDV) adoptoval myšlenku hospiců hned poté, co ji začala šířit Marie Svatošová. Bylo to v souladu s přesvědčením jeho zakladatelů, že člověk má umřít doma mezi svými. Je to důstojné a spravedlivé. K tomu se sluší poznamenat, že sama Olga Havlová zemřela v domácím prostředí.

Kromě hospicového hnutí vytvořil VDV také grantový program Senior, jehož prioritou je podpora domácí péče, vybavení zařízení pro pobyt osob s Alzheimerovou nemocí, demencemi a jinými neurologickými onemocněními vhodnými zdravotními pomůckami, půjčování kompenzačních a rehabilitačních pomůcek i vzdělávání sociálních pracovníků. V důsledku této činnosti se v nadaci vytvořil fond na podporu důstojného konce života starších lidí a pacientů s nevyléčitelnými nemocemi. Jak vzrůstal počet hospiců, nadace vytvořila i grantový program pro hospice.

Nejnovější iniciativa VDV se zaměřuje na dětskou paliativní léčbu. Je-li náročné vzdělávat lékaře a zdravotníky k citlivému přístupu k těžce nemocným, ještě náročnější je vzdělávat je v oboru dětské paliativní léčby. Výraznější roli než u dospělých zde hraje rodina. Některé dětské hospice fungují též jako speciální stacionáře pro děti s velmi těžkými kombinovanými vadami. Specifika dětské hospicové péče jsou v současné době předmětem četných seminářů a celoživotního vzdělávání lékařů, sester a dalších osob.

Byť medicína ustavičně prodlužuje lidský věk, život každého z nás jednou skončí. Hospice nabízejí šanci na vyrovnaný, klidný odchod z tohoto světa. Pokud nás ovšem nezastihne násilí, neštěstí či nehoda. A k tomu se vztahuje i starobylá prosba: „Od náhlé a nenadálé smrti…“

Myslím si, že má smysl modlit se za svoji dobrou smrt.

Kto je MUDr. Milena Černá?
V 70-tych a 80-tych rokoch okrem svojej praxe pomáhala nespravodlivo stíhaným ľuďom z takzvaného disentu. Po nežnej revolúcii viac než 20 rokov viedla ako riaditeľka Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové (v ČR). Už štvrtý rok je predsedníčkou správnej rady a vedúcou zboru programu „Senior“ Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.

Okrem tejto nadácie sa venovala a venuje taktiež iným úlohám. Je odborným zástupcom neštátneho zdravotníckeho zariadenia Rozkoš bez rizika s celoštátnou pôsobnosťou, ďalej spoluzakladateľkou a neskôr predsedníčkou Stálé komise oborové konference (SKOK), neštátnych neziskových organizácií pôsobiacich v zdravotníckej a sociálnej oblasti, spoluzakladateľkou Fóra darcov, členkou Rady vlády pre neštátne neziskové organizácie a členkou Komise pro sociální začleňování MPSV ČR. Spoluzaložila EAPN ČR (European Anti-Poverty Network Czech Republic), čo je Európska sieť proti chudobe a sociálnemu vylúčeniu, a dnes je jej čestnou predsedníčkou.

Hlavná fotografia a fotografia v článku: s povolením M. Černej